V poslední době mám pocit, že se nám roztrhl pytel s trenéry, kteří o svém výcviku říkají, že je balancovaný.
Problémové chováníReaktivitaVýcvik
A abych byla fér, vlastně se tomu ani nedivím. Balancovaný výcvik je pro mě jeden z nejkomplexnějších směrů. Netváří se, že pes funguje na základě jedné části učení, jedné emoce nebo jedné pomůcky. Když se dělá dobře, propojí motivaci, hranice, práci s tlakem, odměny i důsledky. A k tomu bere v úvahu prostředí, biologické potřeby psa, jeho genetiku, temperament, to, co se zatím naučil, i reálný život majitele. Proto je pro mě tak silný.
Jenže právě proto mě děsí, kolik věcí se dnes pod slovo „balanc“ schovává.
Čím dál častěji se za něj schovávají i lidé, kteří vlastně netuší, co dělají. Nerozumí tomu, co se před nimi děje, a když si nevědí rady, sáhnou po korekci, tlaku nebo trestu. Pes přestane, uhne nebo se stáhne. A člověk má na pár vteřin pocit, že se něco vyřešilo.
To, že něco funguje v danou chvíli, ještě neznamená, že to bylo správně použité.
Funguje to. Ale co tím učím?
Korekce i trest jsou účinné nástroje, to nemá smysl si nalhávat. Stejně účinné jako posílení, odměna, management nebo dobře nastavený režim. Otázka ale nikdy nezní jen „funguje to?“. Mnohem důležitější je, co tím psa učím. V jakém je zrovna emočním stavu? Jakou informaci mu tím dávám? Má k dispozici nějakou alternativu? Rozumí tomu, co po něm chci, a má na to v tu chvíli kapacitu? A co moje rozhodnutí udělá s jeho chováním a s naším vztahem za měsíc?
Právě tady je rozdíl mezi balancovaným výcvikem a obyčejným používáním korekcí.
Korekce není něco, po čem sáhnu, když jsem v úzkých, když se mi situace rozpadá pod rukama nebo když potřebuju rychle zastavit psa, který mi už půl hodiny ukazuje, že je nad prahem. Trest ani korekce nemají nahrazovat přemýšlení. Nemají zakrývat špatný timing, chybějící management, nedostatek motivace, rozpadlou strukturu lekce nebo to, že neumím číst psa. Když trenér tlačí hlavně proto, že mu došly možnosti, není to balanc. Je to zoufalství převlečené za metodiku.
Korekce, trest i tlak musí být stejně promyšlené jako odměna. Potřebují smysl, přesné načasování, správnou intenzitu, jasnou informaci a hlavně dlouhodobý záměr. Nestačí psa „opravit“ v dané vteřině. Musím vědět, jaké chování chci budovat místo toho, jak k němu psa dovedu, co dělám s jeho emocí a jakou roli hraje prostředí. A taky jestli se pes opravdu učí, nebo jen vypíná konflikt, kterému nerozumí.
Co se nevejde do krátkého videa
Tohle se na sociálních sítích špatně prodává. Na videu vypadá skvěle, když pes během pár vteřin přestane štěkat, tahat nebo vyjíždět. Čisté, rychlé, efektní. Jenže výcvik se neodehrává v té jedné ukázkové vteřině. Opravdová práce je v tom, co tomu předcházelo, co přijde potom a jak pes vypadá za týden, za měsíc nebo za půl roku. Změnilo se jeho chování, nebo jsme ho jen dočasně potlačili? Má pes lepší strategii, nebo jen problém neukazuje tak nahlas? A rozumí majitel systému, nebo jen dostal návod, jak v krizi zatáhnout za vodítko?
Kus odpovědnosti nesu i já
Upřímně, je mi jasné, že za dnešní stav do jisté míry můžu i já.
Když jsem o balancovaném výcviku začala veřejně mluvit, sociální sítě byly plné jednostranného obsahu. Na jedné straně hlasitá část čistě pozitivního směru, která odmítala jakoukoli práci s tlakem, korekcí nebo averzivními podněty, bez ohledu na konkrétního psa a realitu majitele. Na druhé straně stará škola, která uměla být tvrdá a mechanická a často nerozuměla motivaci a emocím psa. A mezi tím obrovská díra. Prostor pro lidi, kteří nechtěli psa jen krmit pamlsky a doufat, že realita venku nějak změkne, ale zároveň nechtěli stavět výcvik na hrubosti, strachu a slepém drilu.
Do toho prostoru jsem vstoupila i já. Mluvila jsem o balancu, o tlaku, o korekcích, o elektronických obojcích, o hranicích a o tom, že pes není porcelánová panenka a některé problémy nevyřeší další odměna. Za tím si pořád stojím. Fanatismus jedné metody je pro praxi nebezpečný, protože skuteční psi nežijí v učebnici a skuteční majitelé v laboratoři.
Co se ale stát nemělo, je zjednodušení celé myšlenky na „balanc znamená, že můžu používat korekce“. To je strašně málo. A hlavně nebezpečně málo.
Pomůcka z nikoho trenéra neudělá
Balancovaný výcvik není cukr a bič. Není to rovnice, kde za dobré chování přijde odměna a za špatné trest. A není to povolenka sáhnout s klidným svědomím po stahovacím obojku, ostnáči nebo elektronickém obojku jen proto, že je používají lidi, které sleduju na internetu. Pomůcka sama o sobě z nikoho balancovaného trenéra neudělá. Stejně jako pamlsek z nikoho neudělá pozitivního trenéra, klikr odborníka na shaping a dlouhé vodítko člověka, který rozumí práci s prostorem.
Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem některé pomůcky začala opravdu používat? Roky. A ne proto, že bych se bála, co řekne okolí, nebo nechtěla být „ta s ostnáčem“. Byly to roky učení, pozorování, pochybností, konzultací a skládání souvislostí. Než jsem si mohla říct, že nechápu jen to, jak pomůcka funguje technicky, ale hlavně kdy ji použít a kdy ne. Jak na ni připravit psa i majitele, jak nastavit intenzitu, jak číst reakci psa a jak poznat, že ho moje práce opravdu posouvá, a ne jen tlačí do poslušnější masky.
A přesně tohle v dnešních debatách chybí. Lidé vidí výsledek, ale nevidí cestu. Vidí pomůcku, ale ne rozhodování za ní. Vidí korekci, ale ne stovky odměněných opakování, práci na klidu a na frustrační toleranci, budování markerů, generalizaci, úpravu spánku a režimu, naplnění biologických potřeb a týdny drobných rozhodnutí. Všechno tohle musí přijít dřív, než si vůbec můžu dovolit sáhnout po tlaku tak, aby to bylo fér.
Balancovaný výcvik je komplexní systém. Ne jednoduchý.
Rozumět odměně i tlaku
Člověk musí rozumět posilování, a ne jen ve smyslu „dám psovi pamlsek za dobré chování“. Musí chápat hodnotu odměny, načasování, historii posilování, motivaci psa, variabilitu i předvídatelnost. A taky poznat, kdy se odměna sama stává součástí problému, protože psa vytočí do stavu, ve kterém už nedokáže přemýšlet. Odměna navíc není jen jídlo a hračka. Může to být pohyb, prostor, možnost pokračovat, čichat, dostat se k něčemu v prostředí nebo ukončit konflikt.
Stejně tak musí rozumět tlaku. A tím nemyslím jen tlak vodítka nebo obojku. Tlak vzniká v prostoru, v postoji těla, v pohledu, ve vzdálenosti od spouštěče, v délce lekce, v únavě i v rychlosti požadavků. Taky v tom, jak moc psovi bereme kontrolu a do jakých situací ho posíláme, i když je ještě nezvládá. Tlak může být sotva viditelný, a pro konkrétního psa přesto obrovský. Může být fyzický, sociální, emoční i situační. Kdo neví, kde všude tlak vzniká, nemůže ho používat vědomě. Může ho jen produkovat.
Balancovaný výcvik taky znamená poznat, koho mám před sebou. Psa, který nerozumí zadání? Psa, který tu dovednost ještě nemá? Psa přetíženého, frustrovaného, vyděšeného nebo v konfliktu? Nebo psa, který zjistil, že mu určité chování skvěle funguje? To nejsou detaily, to je základ. Korigovat psa, který přesně ví, co má dělat, má na to kapacitu a stejně si vybere něco jiného, je úplně jiná situace než trestat psa, který je v panice, nerozumí kontextu nebo je tak přetočený, že už dávno nepracuje hlavou, ale jen nervovým systémem.
Hranice bez porozumění jsou jen tlak
Proto mi vadí, když se z balancu stává styl. Image tvrdého trenéra, který „se s tím nemaže“. Když odbornost nahrazuje sebevědomé vystupování, ostrá videa, rychlé výsledky a jednoduché řeči o tom, že dnešní psi potřebují hlavně hranice. Ano, spousta psů hranice potřebuje. Spousta majitelů potřebuje přestat omlouvat chování, které už dávno přerostlo celé domácnosti přes hlavu. A spousta psů potřebuje vedení, strukturu a jasné důsledky. Jenže hranice bez porozumění jsou jen tlak. A tlak bez systému je náhoda, která někdy vyjde a jindy za sebou nechá psa, který se navenek zklidnil, ale uvnitř mu nikdo nepomohl.
Jestli má být balancovaný výcvik opravdu balancovaný, musí v něm být odpovědnost. Za psa, který si trenéra vybrat nemůže. Za majitele, který často přichází unavený, zmatený a připravený uvěřit komukoli, kdo mluví dost sebejistě. Za každou pomůcku, kterou doporučím, a za každou korekci, kterou použiju. Když už vezmu do ruky nástroj, který umí psovi způsobit nepříjemný důsledek, musím vědět mnohem víc, než kam ho připnout a kdy zatáhnout.
A možná tohle chci dnes říct nejhlasitěji: balanc není úniková cesta pro lidi, kteří nechtějí přemýšlet. Nedovolí ti přeskočit teorii, práci s odměnou, čtení řeči těla, pochopení stresu, management, trpělivost ani schopnost přiznat si, že pes někdy není neposlušný, jen přetížený. Naopak, balanc toho od člověka chce víc. Víc znalostí, víc sebereflexe, víc přesnosti a mnohem větší ochotu nést důsledky vlastních rozhodnutí.
Balanc není druhý extrém
Proto mě mrzí, když se z něj dělá zkratka.
Balancovaný výcvik nikdy neměl být o tom, postavit se proti pozitivce a vytvořit na druhé straně stejný fanatismus, jen v jiné barvě. Smyslem pro mě nikdy nebylo říct: „Oni používají jen odměny, tak my budeme používat i tresty.“ Smyslem bylo říct, že pes je komplexní bytost, chování vzniká v kontextu a dobrý trenér musí mít dost nástrojů, aby vybral ten správný ve správnou chvíli.
Balancovaný výcvik není nálepka na profil. Není to odvaha sáhnout po ostřejší pomůcce ani styl, ve kterém působím tvrději než ostatní. Je to způsob práce, který dává smysl jen tehdy, když stojí na hlubokém porozumění učení, emocím, motivaci, prostředí a konkrétnímu psovi, který stojí přede mnou.
A pokud tohle člověk nechápe, nedělá balancovaný výcvik. Jen používá korekce.
Další články o výchově, výcviku a soužití se psem. Praktické tipy, které můžete vyzkoušet hned.
Pískový hrad: změna trenéra, která bolí
Tenhle článek píšu ze dvou stran. Jako trenérka, ke které lidi chodí s tím, co už mají za sebou s někým jiným. A jako psovod, kterému se taky stalo, že mu někdo vzal do ruky něco, co dlouho a pracně stavěl, a řekl mu, že by to mělo být jinak.
Vánoce se psem: co natrénovat dřív, než zazvoní první návštěva
Prosinec je u většiny psů ten nejrušnější měsíc v roce. Návštěvy, kurýři s balíky, zvonek každou chvíli, stromeček v obýváku, cukroví na stole a na konci to všechno korunuje Silvestr. My se těšíme, pes často jen nechápe, co se to kolem děje.
Malé krůčky, o kterých se nemluví: příběh jedné kníračky
Lidi si pod převýchovou často představí nějaký velký zlom. Pes, který ještě před týdnem vřeštěl na celou ulici, jde najednou v klidu u nohy kolem jiného psa. Takové chvíle samozřejmě přijdou, ale skoro nikdy ne hned a skoro nikdy ne jako první.
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.