Kde jsem selhala?
Toto je otázka nad kterou přemýšlím velmi často. Respektive ta otázka by měla spíš znít “Co bych měla udělat jinak, aby byl Kevin jinej a to soužití s ním nebylo takové, jaké je?”
Už jste se někdy zamýšleli nad tím, že si domu pořídíte psa, se kterým si povahově nesednete a nebo se budete povahově trochu bít? Za mě je to trochu téma, na které se zapomíná. Každý pes se dá motivovat (přeci), každý pes se dá vycvičit (přeci).... Ale výcvik a výchova jsou dvě naprosto rapidně odlišné věci. Je potřeba si s ledovým klidem říct, že s tím psem budete (velmi pravděpodobně) sdílet jednu domácnost.
A co když se stane, že na Vás pes jednoho dne zavrčí, jen proto, protože jste mu řekli aby odešel z balkónu, který chcete zavřít?
Toto je příběh o mém soužití s Kevinem.
Kevin byl od mala velmi šikovný, učenlivý a příjemný pes. Nejednou jsem od cizích lidí poslouchala, jak je prostě báječnej a krásnej a že by ho chtěli domu. Nechtěli. Za to dám ruku do ohně. Už ve 2,5 měsících mi na první individuální lekci moje tehdejší trenérka (které jsem zároveň velmi vděčná za cenné rady a velmi pevné základy) řekla doslova, že se z něj pos*ru. V té době jsem tomu ale nevěnovala žádnou extra pozornost. Však každý pes se dá vycvičit,.. přeci.
Postupem času jsem však začala pozorovat věci, které se poslušností nevyřeší. Povahové rysy psa, který je občas chytřejší a vnímavější než si kde kdo dokáže představit. V průběhu času upadal jeho jakýkoliv zájem, pozornost či motivace. Všechno se začalo točit jen okolo jeho komfortu. Už jsem se dostala i do stádia, kdy jsem na procházky brala škvarky, šunku, sejry… mohla jsem se zbláznit. Kolik materiálu na téma motivace mi prošlo pod rukama? Nespočet…
Bohužel je to věc, která se strašně blbě popisuje. Proto Vám zde nastíním několik příkladů..
Chalupa, všechno v absolutní pohodě, a já zavolám "Kevine". A on jen kouká.. a leží dál. Sakra ten pes mě asi neslyšel..Zopakuji a nic. Tak jdu za ním a popostrčím ho slovy "pojď jdeme už dovnitř" a tu se najednou ozve zavrčení.
V tu chvíli mě to na pár vteřin překvapilo ale nedělám z toho vědu. Pokračuju a snažím se ho nalákat do chalupy. Velmi nerad, s otráveným obličejem se zvedá. Obdobné situace zažíváme i doma. Samozřejmě jsem celou situaci nechtěla nechat náhodě a konzultovala ji s několika trenéry. Problém je, že tyhle věci na tréninku nejdou nasimulovat, ba dokonce jsou pro nespočet trenérů tyto situace nepředstavitelné. I přesto, že jsem trvala na svém, se spustila lavina jeho nálad a manipulací.
Začal zkoušet moje hranice a jakoukoliv mojí trpělivost. Zkoušel, zda vyřčené povely myslím skutečně vážně. Velmi častý problém australáků,.. ale..Kevin je zkrátka mnohem urputnější.
Dalším příkladem může být každodenní vystupování z výtahu, nebo vycházení z domu, pomalá chůze na schodech, vystupování z auta aj... No dobrá, beru to jako součást plemene a s důsledností si zvykám na celoživotní úděl soužití s australákem, kdy mu několikrát denně skutečně vysvětluji, že to myslím vážně, a že po něm chci, aby ve výtahu seděl. Aby z auta vystupoval až po mém povelu (pro představu - když bydlíte na sídlišti, kde jezdí mnoho aut, rozhodně nechcete aby si pes z kufru vyskakoval jak se mu zachce).
Až jednoho dne si začínám všímat, že přivolání, (které do té doby bylo vždycky skvělé a troufám si říct stoprocentní) je pomalejší,.. a občas vidím, jak vlastně přemýšlí, zda vůbec poslechnout a zda se mu to vyplatí! To mě začalo děsit! Budou najednou všechny povely s otazníkem? Můžu se na něj ještě spolehnout? Strašně to nabouralo naši důvěru, protože.. co když se prostě rozhodne, že nepřijde? Měla jsem spoustu nejistot ve vlastní hlavě. Ano, nikdy se nestalo, že nepřišel. Ale není důvěra to, co všichni chceme nejvíc? Byla to pomyslná poslední kapka. Pomůže mi někdo? Pochopí někdo, jak ubíjející je nevědět, co se mu kdy bude chtít a jak se zachová? Možná toho chci moc?
Každý den nás však doprovázela jeho nechuť cokoliv dělat, cokoliv splnit společně s jeho vrčením na vyjádření jeho nespokojenosti.
V momentě, kdy pes v běžném životě, v běžném soužití v domácnosti, zkouší jakékoliv Vaše rozhodnutí nabourat a přerušit, je to o to víc psychicky totálně deprimující. Pro někoho to všechno může znít jako totální blbost. Proč ale ten pes není schopen respektovat právě tuhle blbost? Proč mu člověk všechno neustále musí opakovat, proč si musí permanentně dávat pozor na každý krok, aby náhodou nezneužil nějaké situace? Ono to totiž není jenom o tom vycházení z auta nebo ze dveří. Ale je to o tom celkovém obrazu…
Je to strašně vyčerpávající, člověk má často pocit, že je totálně neschopný a v neustálém "napětí", co zkusí příště? A to ještě v kombinaci s jeho komunikací, kdy při jakémkoliv, podotýkám jakémkoliv, záchvěvu narušení komfortu, se Kevin uchyluje ke vzdoru.Ta hranice při případném vrčením, tedy vyhrožováním a mezi akcelerací může být velmi ale velmi tenká.
Už když byl malý, narazila jsem na Instagramu na Kristýnu - majitelku australáka. Dávala tam spoustu myšlenek a příkladů, jak se žije se psem, s kterým to není jednoduché a jak deprimující to pro člověka může být. Tehdy jsem o Kevinovi začala hodně přemýšlet, hlavně jak najít cestu, jak spolu žít. Ona byla ta, co věděla, co mě trápí, jak těžký je pořád zažívat to neustálé zkoušení, tvrdohlavost, nálady. Stále jsem byla přesvědčená, že je to moje vina, že něco dělám špatně, že mě jenom neposlouchá, protože jsem ho to špatně naučila. Na tréninku jsme šly do neskutečných detailů a v průběhu přišla nevinná otázka - jak se stavím k elektronickému obojku? Byla jsem celkem neutrální, ale nebyla to pro mě otázka na pořadu dne - však je to až poslední možnost!
S Týnkou jsme se různě potkávaly na závodech, vedly různé debaty a občas mi nadhodila, že si myslí, že by nám EO pomohl, vyčistil by komunikaci. Pokud takového psa máte, víte, jak těžké je držet emoce, protože Vás to přivádí k šílenství. Začala jsem o něm uvažovat. Nic jsem o EO nevěděla a tak jsem si domluvila velkou intenzivku u Kristý. Začaly jsme se základy, aby si byla jistá, že opravdu rozumím všem principům učení a jak to vlastně celé funguje. Bylo to náročné, ale dávalo to smysl. Hlavu jsem nicméně měla jako pátrací balón, avšak byly jsme domluvené, že když mi cokoliv nebude jasné nebo vyvstane nějaká otázka, ozvu se. Proces se to zdál být náročný, hlavně období párování, kdy člověk potřebuje mít jistotu, že pes impulzům rozumí. U EO jsem vždycky měla za to, že je práce s ním založená pouze na korekci či přímo trestu. Netušila jsem, že pes může vnímat EO jako pozitivní věc a dokonce se na něj těšit. Vůbec nechci zabíhat do žádné teorie a už vůbec do "návodu k použití". Už za krátký čas byla z nás obou cítit úleva. Nevznikaly žádné třenice, neměl důvod něco zkoušet a co je hlavní, moje psychika se strašně zlepšila a naše důvěra se opět začala zvedat ze dna.
V komunikaci je vždy všechno stejné, povel nemá emoční zabarvení, je prostě jasný a srozumitelný. Vše se mu neskutečně zrychlilo a dokonce na něm při tréninku vidím radost, kterou už jsem dlouho neviděla. Zní to divně? Jak může EO mít pozitivní dopad na psa? A jak na člověka? EO totiž nutně neznamená něco špatného (to špatné je vždy o člověku). Přirovnejme EO k vodítku. Máte nějaký negativní vztah k vodítku? Asi ne. EO je ale také jakýmsi vodítkem, ale na dálku. Když mám psa na vodítku, pes ví, že na něm je a podle toho se bude chovat. Nebude nic vymýšlet ani zkoušet.
Dnes jsou to právě 3 měsíce, kdy jsem mu EO představila a jsem neskutečně ráda, že jsem do toho šla, byť s určitými obavami. Zbytečně. A zde je nejzásadnější právě psychika. Ta moje ovlivňuje tu jeho a ta jeho pak zase mě. Začarovaný kruh. Teď oba víme, že se nemusíme prát a dohadovat, kdy kdo a jak se budeme chovat, je to jasně dané. Máme ve všem najednou obrovský klid. Nikdy nebyl důvod použit EO jako korekci. Nikdy pro něj neznamenal nic v negativním smyslu. Je nám najednou fajn, moje důvěra je mnohem větši a on si jí važí. Psychika je neskutečně křehká věc - káždá situace nás může ovlivnit, poznamenat. Pro mě je boj s vlastním já, ten nejtěžší. Je to něco, co je okolí skryto. Všichni vidí toho šikovného psa, co všechno udělá, všechno se naučí a je milý. Nikdo už nevidí, že všechno musím dokonale monitorovat, bojovat se strachy - co zase vymyslí.
Proč tenhle článek vlastně vzniknul? Všechno nemusí být vždy jen o poslušnosti. Stejně jako nutně nemusí být něco špatně. Je tu povaha - tu nezměníme a když se o to pokusíme může to mít fatální následky. Jak by bylo nám, kdy nás někdo na sílu měnil?! Je potřeba komunikace - v každém vztahu musí být a pokud nebude srozumitelná, bude docházet k neshodám, nedorozuměním a pravděpodobně z takového vztahu budete chtít dřív nebo později odejít. Povaha psa je něco, o čem se nemluví v tom pravém významu. Povaha je to, s čím přijdete denně do kontaktu ať už v dobrém, či ve zlém. Je v pořádku si přiznat, že mi v něčem nevyhovuje.
Kevin má i spoustu skvělých vlastností - je nesmírně inteligentní, empatický, sportovně založený a neskutečný mazel s citlivou duší. Je to vlastně takový Jekyll a Hyde. Na druhé straně je ta vzpurnost, neochota, manipulativnost, náladovost. Zbožňuju ho nade vše a jsem strašně ráda, že jsme našli společný jazyk a i když náš vztah bude vždy v kolonce "komplikovaný", budu vždycky neskutečně vděčná, že ho mám, že mě neskutečně vyškolil, vzdělal, naučil mě trpělivosti a v neposlední řadě mě umí pobavit. Bude to naše velká životní jízda a já se na ní konečně zase těším.
Comments