Averzivní metody jako strašák 21. století
Proč se z kortizolu stal strašák?
V kynologii dnes existuje jen málo pojmů, které by byly tak často skloňované a zároveň tak málo pochopené jako kortizol. Ve veřejné debatě se z něj postupně stal symbol utrpení – jakmile se objeví informace o zvýšené hladině kortizolu, automaticky se mluví o špatném welfare, nevhodné metodě nebo o tom, že pes "má problém".
Jenže biologie takhle přímočará není. A věda už vůbec ne.
Kortizol je hormon, který patří k základní výbavě každého savce. Uvolňuje se ve chvíli, kdy se organismus musí přizpůsobit zvýšeným nárokům – fyzickým, mentálním nebo emočním. Je součástí stresové osy, která tělu umožňuje reagovat, soustředit se, mobilizovat energii a zvládnout situaci.
Jinými slovy: kortizol tu není proto, aby psa trápil. Je tu proto, aby fungoval.
Kortizol se zvyšuje nejen při ohrožení, ale i při:
fyzické aktivitě,
učení nových věcí,
řešení náročných úloh,
očekávání odměny,
soutěži nebo hře.
Pokud bychom brali zvýšení kortizolu automaticky jako něco špatného, museli bychom dojít k absurdnímu závěru, že každý výkon, učení nebo vzrušení je problém. A to zjevně neodpovídá realitě. Stres není vždycky špatně. Ale někdy ano.
Jedním z největších zmatků v debatě kolem kortizolu je samotné slovo stres. Používá se jako by označovalo jednu jedinou věc, přestože ve skutečnosti zahrnuje široké spektrum stavů.
Krátkodobý stres – například při učení nového cviku, při řešení složité situace nebo při práci v rušném prostředí – může mít pozitivní funkci. Aktivuje pozornost, podporuje učení a pomáhá organismu podat výkon.
Problém nastává ve chvíli, kdy stres:
trvá dlouho,
je nepředvídatelný,
pes nad situací nemá žádnou kontrolu,
nemá možnost regenerace.
Teprve tady se dostáváme ke stavu, který má negativní dopad na welfare. A právě tenhle rozdíl se v praxi často přehlíží. Zvýšený kortizol nám sám o sobě neřekne, o jaký typ stresu se jedná.
Proč samotné měření kortizolu nestačí?
Kortizol je relativně snadno měřitelný, a právě proto je tak oblíbený ve výzkumu. Měří se ze slin, krve, moči nebo srsti. Každý z těchto způsobů má ale svá omezení.
Welfare psa nelze zredukovat na jeden hormon. Zahrnuje celkový zdravotní stav, emoční prožívání, schopnost adaptace, míru kontroly nad prostředím i kvalitu vztahů.
V praxi se setkáváme s psy, kteří při náročném, strukturovaném tréninku vykazují zvýšenou aktivaci, ale zároveň:
chtějí pracovat,
rozumí tomu, co se po nich chce,
po práci se dokážou rychle zklidnit,
dlouhodobě fungují stabilně.
Jak jsou studie o kortizolu a averzivách často používány – a kde vzniká zkratka
V diskusích o výcviku psů se často objevují konkrétní výroky, které jsou prezentovány jako přímé závěry vědeckých studií. Typicky se setkáváme s tvrzeními typu:
"Averzivní metody zvyšují kortizol, a tím zhoršují welfare psa."
"Psi trénovaní pomocí averziv vykazují více stresového chování."
"Použití averzivních podnětů vede k dlouhodobému stresu."
Tyto výroky mají oporu v některých empirických datech, zejména v observačních studiích porovnávajících skupiny psů trénovaných různými přístupy (např. Vieira de Castro et al., 2020; Ziv, 2017). Problém však nevzniká v samotných datech, ale v jejich interpretaci a zobecnění.
Většina těchto studií:
pracuje s velmi širokou a nejednoznačnou definicí pojmu "aversive-based training",
nezohledňuje intenzitu, frekvenci ani načasování použitých podnětů,
neodlišuje profesionálně vedený trénink od chaotického, nekonzistentního zacházení,
a hodnotí především korelace, nikoli přímou kauzalitu.
Zvýšená hladina kortizolu nebo výskyt stresového chování v těchto studiích tedy neříká, že averziva jako taková jsou příčinou špatného welfare, ale že určitý způsob jejich používání je spojen se zvýšeným rizikem. Tento rozdíl je zásadní, ale v běžném diskurzu se často ztrácí.
Používání averzivních metod: potenciální přínosy i rizika
Používání averzivních podnětů ve výcviku psů je z odborného hlediska vysoce citlivé téma, které nelze redukovat na jednoduché hodnocení "dobré" nebo "špatné". Při správném, promyšleném a omezeném použití mohou mít averzivní podněty funkční výhody, zejména v určitých typech učení.
rychlé a jednoznačné vymezení hranic chování,
přerušení nebezpečného nebo silně samoposilujícího chování,
snížení nejistoty psa v situacích, kde je nutná jasná struktura,
zvýšení čitelnosti následků chování v prostředí s vysokou mírou rušení.
Co se skutečně odehrává při použití averzivních podnětů
Averzivní podnět sám o sobě není "trestem" ve smyslu ubližování. Z biologického a behaviorálního hlediska funguje především jako informace, že zvolená strategie nevede k cíli.
Pokud je tato informace:
jasná,
časově přesná,
přiměřená situaci,
a pes má možnost své chování změnit,
může paradoxně snížit nejistotu a tím i dlouhodobý stres. Pes ví, kde jsou hranice, rozumí následkům a nemusí neustále hádat, co se po něm chce.
Naopak v situacích, kdy jsou averzivy:
silné,
nepředvídatelné,
špatně načasované,
používané bez struktury,
dochází ke zcela opačnému efektu. Pes se neučí, ale brání. Nejistota roste, stres se kumuluje a welfare se skutečně zhoršuje. Právě tyto scénáře se pak nejčastěji objevují v negativních závěrech studií.