Blog

Přivolání psa není jen povel.

Psí triky nejsou jen machrovinka

U reaktivních psů se velmi často objevuje představa, že problém vyřešíme tím, že psa naučíme víc poslouchat. Že mu zlepšíme poslušnost. Že když bude umět chodit u nohy, sednout si na povel, lehnout si, otočit se, zůstat na místě nebo se na člověka podívat, přestane řešit psy, lidi, auta, kola, děti, běžce nebo cokoli dalšího, co ho v běžném životě...

Reaktivní pes není automaticky pes agresivní, zlý, rozmazlený nebo špatně vychovaný. Reaktivita znamená, že pes na určité podněty reaguje nepřiměřeně silně, rychle nebo výbušně vzhledem k situaci, ve které se nachází. Může štěkat, tahat, vrhat se na konec vodítka, fixovat pohledem, kňučet, couvat, ztuhnout, přesměrovat chování na majitele,...

Problém často neleží jen v chování, které vidíme

V poslední době mám čím dál silnější pocit, že se nám roztrhl pytel s trenéry, kteří svůj výcvik označují jako balancovaný. A abych byla fér, na jednu stranu se tomu vlastně ani nedivím. Balancovaný výcvik je pro mě jeden z nejkomplexnějších směrů, protože se nesnaží tvářit, že pes funguje jen na základě jedné části učení, jedné emoce, jedné...

Když se poslušnost stane náplastí na problém.

V diskusích o výcviku psů se velmi často objevuje tvrzení, že trest automaticky vede ke strachu, úzkosti a narušení vztahu mezi psem a člověkem. Tento narativ bývá prezentován jako vědecký fakt: trest prý neovlivňuje pouze konkrétní chování, ale "rozlévá se" do dalších situací a vytváří trvalý stav obav a nejistoty.

Proč se z kortizolu stal strašák?