Balancovaný výcvik není zkratka

V poslední době mám čím dál silnější pocit, že se nám roztrhl pytel s trenéry, kteří svůj výcvik označují jako balancovaný. A abych byla fér, na jednu stranu se tomu vlastně ani nedivím. Balancovaný výcvik je pro mě jeden z nejkomplexnějších směrů, protože se nesnaží tvářit, že pes funguje jen na základě jedné části učení, jedné emoce, jedné pomůcky nebo jednoho univerzálního přístupu. Když se dělá dobře, dokáže spojit motivaci, hranice, práci s tlakem, odměny, důsledky, prostředí, biologické potřeby psa, jeho genetiku, temperament, historii učení i reálný život majitele. Právě proto je pro mě tenhle směr tak silný.

Jenže zároveň právě proto mě děsí, jak často se dnes pod slovo "balanc" schovává něco, co s opravdovým balancovaným výcvikem nemá společného skoro nic.

Protože mám čím dál častěji pocit, že se za něj začínají schovávat i lidé, kteří ve skutečnosti nemají sebemenší ponětí, co dělají. Nemají dost hluboké porozumění tomu, co se před nimi děje, a ve chvíli, kdy si nevědí rady, sáhnou po korekci, tlaku nebo trestu. Pes přestane. Pes uhne. Pes se stáhne. Pes zareaguje. A člověk má na pár vteřin pocit, že se něco vyřešilo.

Jenže to, že něco funguje v daném okamžiku, ještě neznamená, že to bylo správně použité.

Korekce i trest jsou účinné nástroje. To nemá cenu si nalhávat. Jsou účinné stejně jako je účinné posílení, odměna, management, dobře nastavený režim nebo práce s motivací. Otázka ale nikdy nestojí jen na tom, jestli nějaký nástroj funguje. Skutečná otázka zní, co přesně tím nástrojem učím, v jakém emočním stavu psa ho používám, jakou informaci tím psovi předávám, jakou alternativu má pes k dispozici, jestli rozumí tomu, co po něm chci, jestli na to má v danou chvíli kapacitu a jaký dlouhodobý dopad bude mít moje rozhodnutí na jeho chování i na náš vztah.

A tady je právě ten rozdíl mezi balancovaným výcvikem a pouhým používáním korekcí.

Korekce nemá být něco, po čem sáhnu ve chvíli, kdy jsem v úzkých, kdy se mi situace rozpadá pod rukama, kdy nevím, co jiného udělat, nebo kdy potřebuji rychle zastavit psa, který mi už půl hodiny ukazuje, že je nad svým prahem. Trest ani korekce nemají být náhradou za přemýšlení. Nemají suplovat špatný timing, špatný management, chybějící práci s motivací, nezvládnutou strukturu lekce nebo neschopnost číst psa. Pokud se trenér dostane do bodu, kdy používá tlak hlavně proto, že mu došly možnosti, pak to není balanc. To je zoufalství převlečené za metodiku.

Korekce, trest i tlak musí být stejně promyšlené jako odměna. Musí mít smysl, přesné načasování, odpovídající intenzitu, jasnou informaci a především dlouhodobý záměr. Nestačí psa "opravit" v dané vteřině. Člověk musí vědět, jaké chování chce místo toho budovat, jak psa k tomu chování dovede, jak pracuje s jeho emocí, jakou roli v celém procesu hraje prostředí a jestli se pes v tréninku skutečně učí, nebo pouze vypíná konflikt, kterému nerozumí.

Tohle je část, která se na sociálních sítích špatně prodává. Na videu vypadá dobře, když pes během několika vteřin přestane štěkat, přestane tahat nebo přestane vyjíždět. Vypadá to čistě, rychle a efektně. Jenže skutečný výcvik se neodehrává jen v té jedné ukázkové vteřině, která se vejde do krátkého videa. Opravdová práce je v tom, co tomu předcházelo, co následuje potom a co se se psem děje za týden, za měsíc nebo za půl roku. Jestli se jeho chování skutečně změnilo, nebo jsme ho jen dočasně potlačili. Jestli pes získal lepší strategii, nebo jen přestal ukazovat problém tak nahlas. Jestli majitel rozumí systému, nebo jen dostal návod, jak v krizové chvíli zatáhnout za vodítko.

A zcela upřímně, je mi jasné, že za současný stav do jisté míry nesu odpovědnost i já sama.

Když jsem začínala veřejně mluvit o balancovaném výcviku, sociální sítě byly plné jednostranného obsahu. Na jednu stranu tam byla velmi hlasitá část čistě pozitivního směru, která odmítala jakoukoli práci s tlakem, korekcí nebo aversivními podněty bez ohledu na konkrétního psa, situaci nebo realitu majitele. Na druhou stranu tam pořád existovala stará škola, která uměla být tvrdá, mechanická a často bez hlubšího porozumění motivaci a emocím psa. A mezi tím byla obrovská díra. Prostor pro lidi, kteří nechtěli psa jen krmit pamlsky a doufat, že realita venku nějak sama změkne, ale zároveň nechtěli výcvik stavět na hrubosti, strachu a slepém drilu.

Do toho prostoru jsem vstoupila i já. Mluvila jsem o balancu, o práci s tlakem, o korekcích, o elektronických obojcích, o pomůckách, o hranicích, o tom, že pes není porcelánová panenka a že některé problémy se nedají řešit jen přidáním další odměny. A za tímhle si pořád stojím. Pořád si myslím, že fanatismus jedné metody je pro praxi nebezpečný, protože skuteční psi nežijí v učebnicových situacích a skuteční majitelé nežijí v laboratorních podmínkách.

Jenže to, co se stát nemělo, je zjednodušení celé myšlenky na "balanc znamená, že můžu používat korekce". To je strašně málo. A hlavně je to nebezpečně málo.

Balancovaný výcvik není o tom, že psovi jednoduše ukážu cukr a bič. Není to primitivní rovnice, ve které za dobré chování přijde odměna a za špatné chování trest. Není to povolenka k tomu, abych s klidným svědomím použila stahovací obojek, ostnáč, elektronický obojek nebo jakoukoli jinou pomůcku jen proto, že ji používají i lidé, které sleduji na internetu. Pomůcka sama o sobě z nikoho nedělá balancovaného trenéra. Stejně jako pamlsek z nikoho nedělá trenéra pozitivního, klikr z nikoho nedělá odborníka na shaping a dlouhé vodítko z nikoho nedělá člověka, který rozumí práci s prostorem.

Víš, jak dlouho trvalo mně, než jsem začala některé pomůcky skutečně používat? Roky. A nebyly to roky čekání jen proto, že bych se bála názoru okolí nebo nechtěla být "ta, co používá ostnáč". Byly to roky učení, pozorování, pochybností, oddalování, vzdělávání, konzultací, sledování psů, čtení situací a postupného skládání souvislostí. Roky, než jsem si byla schopná říct, že chápu nejen to, jak daná pomůcka funguje technicky, ale hlavně kdy ji použít, proč ji použít, kdy ji nepoužít, jak psa připravit, jak připravit majitele, jak nastavit intenzitu, jak číst reakci psa a jak poznat, že moje práce psa skutečně posouvá, místo aby ho jen tlačila do poslušnější masky.

A tohle je přesně ten rozdíl, který dnes v mnoha debatách chybí. Lidé vidí výsledek, ale nevidí cestu. Vidí pomůcku, ale nevidí rozhodovací proces za ní. Vidí korekci, ale nevidí stovky odměněných opakování, práci na klidu, práci na vztahu k prostředí, práci na frustrační toleranci, budování markerů, generalizaci, management spánku, změnu režimu, biologické naplnění potřeb a dlouhé týdny drobných rozhodnutí, která předchází tomu, že si vůbec můžu dovolit sáhnout po tlaku tak, aby to bylo fér.

Balancovaný výcvik je komplexní systém. Ne jednoduchý systém.

Je to přístup, ve kterém musí člověk rozumět posilování, a to nejen ve smyslu "dám psovi pamlsek za dobré chování". Musí chápat hodnotu odměny, načasování, historii posilování, motivaci psa, práci s odměnovým prostorem, variabilitu, předvídatelnost i to, kdy se odměna stává součástí problému, protože psa zvedá do stavu, ve kterém už není schopný přemýšlet. Musí rozumět tomu, že odměna není jen jídlo a hračka, ale také pohyb, prostor, možnost pokračovat, možnost čichat, možnost získat přístup k prostředí nebo naopak možnost konflikt ukončit.

Stejně tak musí rozumět tlaku. A tím nemyslím jen tlak vodítka nebo tlak obojku. Tlak vzniká v prostoru, v postoji těla, v pohledu, v sociálním očekávání, v prostředí, ve vzdálenosti od spouštěče, v délce lekce, v únavě, v rychlosti požadavků, v tom, jak moc psovi bereme kontrolu a jak moc ho vystavujeme situacím, které ještě neumí zvládnout. Tlak může být jemný, sotva viditelný, a přesto pro konkrétního psa obrovský. Může být fyzický, sociální, emoční i situační. A pokud člověk nechápe, kde všude tlak vzniká, nemůže ho používat vědomě. Může ho pouze produkovat.

Balancovaný výcvik také znamená umět rozlišit, jestli mám před sebou psa, který nerozumí zadání, psa, který nemá dostatečně vybudovanou dovednost, psa, který je přetížený, psa, který je frustrovaný, psa, který se bojí, psa, který je v konfliktu, nebo psa, který se naučil, že určité chování je pro něj extrémně funkční. A to nejsou detaily. To je základ. Protože použít korekci u psa, který přesně ví, co má dělat, má na to kapacitu, ale volí jiné chování, je úplně jiná situace než trestat psa, který je v panice, nerozumí kontextu nebo je tak přetočený, že už dávno nepracuje hlavou, ale jen nervovým systémem.

Právě proto mi vadí, když se z balancu stává stylizace. Když se z něj stane image tvrdého trenéra, který se "s tím nemaže". Když se odbornost začne nahrazovat sebevědomým vystupováním, ostrými videi, rychlými výsledky a jednoduchou rétorikou o tom, že dnešní psi potřebují hlavně hranice. Ano, mnoho psů hranice potřebuje. Mnoho majitelů potřebuje přestat omlouvat chování, které už dávno přerostlo přes hlavu celé domácnosti. Mnoho psů potřebuje vedení, strukturu a jasné důsledky. Jenže hranice bez porozumění jsou jen tlak. A tlak bez systému je jen náhoda, která někdy vyjde a někdy za sebou nechá psa, který se navenek zklidnil, ale uvnitř mu nikdo nepomohl.

Jestli má být balancovaný výcvik skutečně balancovaný, musí v něm být odpovědnost. Odpovědnost za psa, který nemá možnost si vybrat trenéra. Odpovědnost za majitele, který často přichází unavený, zmatený a ochotný uvěřit člověku, který mluví dost sebejistě. Odpovědnost za každou pomůcku, kterou doporučím. Odpovědnost za každou korekci, kterou použiji. Odpovědnost za to, že když už vezmu do ruky nástroj, který umí psovi vytvořit nepříjemný důsledek, musím vědět mnohem víc než jen to, kam ho připnout a kdy zatáhnout.

A možná právě tohle je věc, kterou bych dnes chtěla říct nejhlasitěji: balanc není úniková cesta pro lidi, kteří nechtějí přemýšlet. Není to směr, který ti dovolí přeskočit učení teorie, práci s odměnou, čtení řeči těla, pochopení stresu, práci s prostředím, management, trpělivost a schopnost přiznat si, že někdy pes není neposlušný, ale jen přetížený. Balanc je naopak směr, který od člověka vyžaduje víc. Víc znalostí, víc sebereflexe, víc přesnosti a mnohem větší ochotu nést důsledky vlastních rozhodnutí.

A proto mě mrzí, když se z něj dělá zkratka.

Protože balancovaný výcvik nikdy neměl být o tom, že se postavíme proti pozitivce jen proto, abychom na druhé straně vytvořili stejný fanatismus v jiné barvě. Neměl být o tom, že se vymezíme vůči jednomu extrému a místo skutečné odbornosti si vezmeme jen druhý pól. Smyslem balancu pro mě nikdy nebylo říct: "Oni používají jen odměny, tak my budeme používat i tresty." Smyslem bylo říct, že pes je komplexní bytost, chování vzniká v kontextu a dobrý trenér musí mít dost nástrojů, aby dokázal zvolit ten správný ve správný čas.

Balancovaný výcvik není zkratka. Není to nálepka na profil. Není to odvaha použít ostřejší pomůcku. Není to styl komunikace, ve kterém člověk působí tvrději než ostatní. Je to systém práce, který má smysl pouze tehdy, když je postavený na hlubokém porozumění učení, emocím, motivaci, prostředí a konkrétnímu psovi před námi.

A pokud tohle člověk nechápe, pak nedělá balancovaný výcvik. Jen používá korekce.