Když má člověk doma reaktivního psa, velmi snadno se dostane do stavu, kdy už neřeší výcvik, ale přežití běžného dne. Procházky se plánují podle toho, kde bude nejméně psů. Člověk neustále skenuje okolí, přechází silnice, schovává se za auta, drží vodítko křečovitě v ruce a modlí se, aby se za rohem neobjevil pes, člověk, dítě, cyklista nebo cokoli, co jeho psa znovu odpálí.

A v tu chvíli je pochopitelné, že majitel chce hlavně rychlé řešení. Něco, co zastaví štěkání. Něco, co zabrání výbuchu. Něco, díky čemu se konečně přestane stydět před okolím a začne zase normálně chodit ven.

Jenže u reaktivity je potřeba začít trochu hlouběji.

První krok je pochopit, proč pes reaguje

Nejdřív potřebujeme zjistit, co se vlastně děje. Na co pes reaguje, z jaké vzdálenosti, v jakém prostředí, v jaké intenzitě a co se stane po reakci. Potřebujeme rozlišit, jestli pes reaguje hlavně ze strachu, frustrace, loveckého vzorce, přetížení, naučené strategie, hlídání prostoru nebo kombinace více faktorů.

Tohle je důležité, protože stejný projev nemusí mít stejnou příčinu. Pes, který štěká na psy ze strachu, potřebuje jiný plán než pes, který se k nim žene z frustrace. Pes, který loví pohyb, potřebuje jinou práci než pes, který hlídá prostor. A pes, který je dlouhodobě přetížený, často nepotřebuje přidat další těžké tréninky, ale nejdřív upravit celý systém tak, aby vůbec měl kapacitu se něco učit.

Pokud si nejste jistí, kde začít, doporučuji jako první krok on-line kurz Jak začít s reaktivcem?, kde reaktivitu rozebíráme od základů až po konkrétní práci v praxi.

Push & Back 

Jedna z největších chyb je začít pracovat až ve chvíli, kdy už pes vyletěl na konec vodítka. V tu chvíli bývá často pozdě. Pes už je v reakci, tělo jede rychleji než hlava a člověk se snaží zachránit situaci, která se měla řídit mnohem dřív..

U reaktivních psů potřebujeme pracovat pod prahem. Já často tuhle metodu nazývám jako Push&Back.

To znamená v takové vzdálenosti a intenzitě, kde pes ještě zvládne vnímat, přijímat informaci, reagovat na člověka a učit se. Pokud každý trénink vypadá tak, že pes nejdřív vybuchne a člověk ho potom nějak zastaví, pes si reaktivitu dál procvičuje.

Práce s reaktivcem proto často začíná zdánlivě obyčejnými věcmi: lepší čtení těla psa, správná vzdálenost, práce s vodítkem, vhodný management, jasné rituály, orientace na člověka, schopnost odejít ze situace, práce s motivací a také schopnost člověka nečekat na moment, kdy už je pozdě

Tohle není o tom psa izolovat od světa. Je to o tom přestat ho opakovaně házet do situací, které zatím neumí zvládnout.

Mnoho lidí má pocit, že management je jen provizorní obcházení problému. Že když přejdou silnici, vezmou psa na delší vodítko, vyhnou se úzké cestě, nenechají cizího psa přijít k jejich psovi nebo si naplánují jednodušší trasu, tak vlastně netrénují.

Jenže management není selhání. Management je způsob, jak zabránit tomu, aby si pes každý den znovu a znovu upevňoval chování, které nechceme.

Pokud pes každý den několikrát vyjede na psa za plotem, vystartuje po kole, vyštěká souseda ve výtahu a doma ještě kontroluje okno, nemůžeme čekat, že jedna lekce týdně celý systém zázračně přepíše. Výcvik není jen to, co aktivně učíme. 

Výcvik je i to, čemu zabráníme, aby se dál posilovalo.

Jaké jsou moje možnosti?

Každý pes i každý majitel potřebuje trochu jinou formu pomoci.

Pokud chcete reaktivitě porozumět do hloubky, pracovat vlastním tempem a mít k dispozici ucelený systém teorie i praktických ukázek, dává smysl začít on-line kurzem Reaktivita. Kurz je vhodný hlavně pro majitele, kteří chtějí pochopit, proč pes reaguje, jak pracovat s prostředím, tlakem, motivací, spouštěči, hranicemi, biologickými potřebami i vlastní rolí v celém procesu.

Pokud potřebujete konkrétní vedení pro svého psa, je vhodnější individuální lekce problémového chování. Na lekci se dá mnohem přesněji podívat na to, jak pes reaguje, co dělá majitel, kde se problém udržuje a jak nastavit první reálné kroky do běžného života.

U psů, kde je problém intenzivnější, dlouhodobý nebo výrazně zasahuje do fungování celé domácnosti, může dávat smysl také internátní výcvik. Internát ale není kouzelná oprava psa bez práce majitele. Největší smysl má ve chvíli, kdy se na něj naváže další práce doma, aby se nové návyky a systém přenesly zpět do běžného života.

A pokud chcete sledovat další rozbory tréninků, případy z praxe, videa z výcviku a hlubší obsah kolem reaktivity, najdete nás také na HeroHero Karino.

U dobré práce s reaktivitou nejde jen o to, aby pes přestal štěkat. To by bylo příliš málo. Skutečná změna je hlubší.

Pes se učí lépe číst situace, zůstávat víc v kontaktu s člověkem, zvládat větší míru frustrace, reagovat dřív než v momentě výbuchu, přepínat z prostředí zpátky do spolupráce a postupně chápat, že nemusí každý těžký podnět řešit sám. Člověk se zároveň učí číst svého psa, pracovat se vzdáleností, nastavovat hranice, vhodně používat odměny, řídit tlak a včas zasáhnout dřív, než se situace rozpadne.

Tohle je důvod, proč reaktivita není jen problém psa. Je to společný systém psa a majitele.

A právě proto má smysl ji řešit poctivě. Ne jedním trikem, ne jedním povelem a ne čekáním, že pes z toho vyroste. Ale postupně, srozumitelně a s plánem, který bere v potaz konkrétního psa, jeho emoce, historii, potřeby i prostředí, ve kterém žije.

. 

A nejdůležitější je myslet na to, že v tom nejste sami.