A taky článek o tom, jak jsem si sáhla na dno.

O Timovi (Tim Thewisson) jsem už jednou psala. Psala jsem o respektu, inspiraci a o tom zvláštním pocitu, kdy člověk stojí vedle někoho, kdo se na psa, ovce i celý výcvikový proces dívá s takovou přesností, že vás to nutí přemýšlet ještě dlouho potom, co seminář skončí. Tentokrát jsem ale odjížděla s něčím trochu jiným. Nebyl to jen obdiv k němu. Nebyly to jen nové informace, tréninkové detaily nebo poznámky, které si člověk uloží do hlavy a postupně je začne používat. Tenhle seminář mi sáhl mnohem víc do vlastního nastavení.

A možná nejpřesnější je říct, že jsem si na něm svým způsobem sáhla na dno. Ne v negativním smyslu, ne jako prohra nebo zhroucení. Spíš jsem se dostala na místo, kde najednou nestačí to, o co se člověk dlouho opíral. Na místo, kde nestačí další povel, další technická oprava, další drobný detail do systému. Místo, kde člověk zjistí, že další posun nebude jen o psovi, ale hlavně o jeho vlastní hlavě.

Pasení dělám už nějakou dobu,... pár let. Nejsem v tom úplný nováček, nestojím u ovcí s pocitem, že vůbec nevím, co se kolem mě děje. Mám za sebou hodiny a hodiny tréninku, práce na farmách, výpasy v chráněných oblastech, chyby, slepé uličky, spoustu přemýšlení a dva velmi rozdílné psy, kteří mě každý učí něco jiného. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vidím, že Finn a Gin pro mě nejsou jen dva psi na pasení. Jsou to dvě úplně odlišné kapitoly mého vlastního vývoje.

Finn byl můj první pes na pasení. Pes, se kterým jsem stavěla základy, skládala jednotlivé části dohromady a postupně si vytvářela jistotu. Byl učený víc klasicky, hodně přes poslušnost, přes povely, přes jednotlivé dílky, které se časem začaly spojovat do většího celku. Nebylo to jednoduché a nic z toho nepřišlo samo. S Finnem jsme si prošli i obdobím, kdy jsme se na drivu zasekli na dlouhé dva roky. 

DVA - ROKY. 

Dva roky jsem řešila psa, který nechtěl jít dopředu, pořád se otáčel, čekal, co mu řeknu, a v určitém smyslu se až příliš opíral o moje vedení.

Dneska v něm mám obrovskou jistotu. Vím, co od něj můžu čekat. Vím, jak bude reagovat. Když mu řeknu povel na nějakou stranu, udělá ho. Bez debat. Znám jeho projev, znám jeho reakce, znám místa, kde potřebuje podržet, i místa, kde si můžu dovolit mu víc věřit. S Finnem mám pocit, že stojím na pevném podkladu. Možná i proto, že jsme ho spolu dlouho stavěli kámen po kameni.

Gin je úplně jiný příběh.

S Ginem jezdím od štěněte hlavně za Timem Thewissonem a celý jeho výcvik se od začátku nese v jiném duchu. Neučila jsem ho situace jako básničku. Neskládala jsem mu svět do přesných pokynů tak, aby čekal, co mu nadiktuju. Nechala jsem mu mnohem víc prostoru přemýšlet, číst situaci a učit se principy. Samozřejmě to neznamená, že by vyrůstal bez systému nebo bez hranic. Jen ten systém nestojí na tom, že člověk dělá psovi bachaře a kontroluje každý jeho krok.

Co je pro mě osobně nejtěžší? Protože ono se velmi dobře mluví o samostatnosti psa, o práci v principech, o tom, že pes nemá být jen vykonavatel povelů. Umím to vysvětlovat klientům, umím o tom přemýšlet, umím to obhájit jako výcvikový směr. Jenže jedna věc je rozumět tomu hlavou. Druhá věc je stát na otevřené louce se svým vlastním psem, ovce se začínají rozutíkávat do prostoru, pes je několik stovek metrů od vás a vy najednou cítíte, že ve vás všechno ztichne, protože nevíte, co přesně máte udělat.

Ta situace se mi velmi silně zapsala do hlavy. Pracovali jsme s Ginem na louce, ovce měly tendenci utíkat a najednou se celé stádo začalo vzdalovat tak, že jsem měla pocit, že mi situace protéká mezi prsty. Gin byl daleko. Opravdu daleko. A zatímco bych u Finna pravděpodobně sáhla po naučené jistotě, po povelu, po něčem, co znám a čemu věřím, s Ginem jsem prostě jen stála na místě, ztuhla jsem a nevěděla, co mám dělat. Právě přesně proto, protože mi u Gina pokulhává poslušnost, byla v mojí hlavě v podstatě dost nereálná představa, že na takovou vzdálenost mi Gin zareaguje na můj povel.

Najednou jsem nebyla ten člověk, který má v hlavě jasnou odpověď. Nebyla jsem trenér, který umí situaci rozebrat a hned ví, kam sáhnout. Byla jsem psovod, který stojí v neznámu a dívá se na psa, jenž je v tu chvíli mnohem víc uvnitř té práce než já.

A Gin tu situaci vyřešil. Sám.

Zastavil ovce několik stovek metrů od nás a zachránil něco, co jsem já sama v tom momentě nestihla ani pořádně zpracovat. Nebyl to pro mě jen hezký tréninkový moment. Bylo to zvláštní setkání s tím, že pes, kterého jsem odmala nechávala pracovat víc samostatně, najednou opravdu pracuje samostatně. Že ty principy nejsou jen hezká teorie. Že se začnou vracet ve chvílích, kdy už člověk nemá všechno pevně v ruce.

A s tím přišla emoce, kterou neumím popsat jedním slovem. Nebyla to jen radost, ani jen hrdost, ani jen nejistota. Bylo v tom všechno dohromady. Obdiv k němu, respekt k systému, který v něm Tim od štěněte pomáhal stavět, a moje vlastní nepohodlí z toho, že ten pes je v některých chvílích dál než moje schopnost ho vést.

Tohle je pro mě na celé věci nejtěžší. U Finna mám pocit jistoty. U Gina mám často pocit, že ho doháním. Že on čte situaci rychleji, než ji já stíhám pojmenovat. Že on už je uvnitř práce, zatímco já ještě hledám, kam přesně patřím. A protože nejsem zvyklá stát ve výcviku úplně bez kontroly, narážím u něj na část sebe, která by nejraději měla všechno přehledné, rozdělené, pojmenované a připravené.

Jenže pasení není statická skládanka. Ovce se hýbou, tlak se mění, vzdálenost dělá svoje, pes reaguje na věci, které člověk někdy ještě ani nestihl uvidět. To, co v jedné vteřině dává smysl, může být o pár metrů dál úplně jinak. A právě v takových chvílích se ukazuje rozdíl mezi psem, který čeká na povel, a psem, který opravdu rozumí práci.

Nechci tím říct, že jeden způsob je dobrý a druhý špatný. Finn mi dal strašně moc. Naučil mě stavět, hledat přesnost, pracovat s jistotou, řešit věci do hloubky a nevzdávat se, když se něco zasekne. Bez Finna bych dneska neměla spoustu zkušeností, o které se opírám. Jenže Gin mi otevírá jiný prostor. Méně pohodlný, méně předvídatelný, ale v něčem mnohem hlubší.

Učí mě pouštět představu, že dobré vedení znamená držet všechno pod kontrolou. Učí mě rozlišovat mezi tím, kdy psovi opravdu pomáhám, a kdy mu do práce lezu jen proto, že sama nezvládám nejistotu. Učí mě dívat se víc na ovce, víc na prostor, víc na celek, ne jen na psa a povel. Učí mě věřit práci, kterou jsme do něj od štěněte vložili, i ve chvíli, kdy já sama ztrácím komfort.

A tohle je možná ta největší lekce z celého semináře. Ne nová technika. Ne konkrétní cvik. Ne věta, kterou bych si zapsala do poznámek a pak ji někomu předala jako návod.

Spíš velmi osobní zjištění, že jsem v určitém bodě narazila na hranici vlastního způsobu uvažování. 

Na hranici toho, jak moc chci mít jasno. Jak moc chci vědět. Jak moc chci psa vést tak, abych se já cítila bezpečně.

Musím se naučit jinak věřit. Sobě i psovi.

Sobě v tom, že dokážu vést psa, který není postavený na stejném typu jistoty jako Finn. Že dokážu číst situace, které se dějí rychleji a dál ode mě. Že se neztratím jen proto, že nemám v ruce každý detail. A Ginovi v tom, že věci, které jsme do něj nechali vyrůst, nejsou náhoda. Že když dostal prostor učit se principy, může je v těžkých chvílích opravdu použít.

Pro mě jako trenéra je tahle zkušenost strašně cenná i mimo pasení. Připomíná mi, jak snadno si člověk začne plést vedení s kontrolou. Jak snadno se opře o techniku, protože technika je bezpečnější než důvěra. Jak snadno chceme psa řídit víc, než je potřeba, jen abychom se my sami cítili jistější.

A taky mi připomíná, jak důležité je zůstávat studentem. Ne tím pohodlným studentem, který si jede na seminář jen potvrdit, že věci dělá dobře. Ale opravdovým studentem, který občas musí stát v nejistotě, cítit vlastní limity a dívat se na psa s vědomím, že ten pes mu právě ukazuje něco, na co ještě nedorostl.

Od Tima si pokaždé odvážím obrovský respekt. K jeho práci, k jeho přemýšlení, k tomu, jak čte psa, ovce, prostor i člověka. Tentokrát si ale odvážím ještě něco osobnějšího. Pocit, že Gin mi začíná otevírat kapitolu, ve které nebudu moct stavět jen na tom, že mám povel a pes ho splní. Budu muset víc číst, víc čekat, víc vnímat, méně spěchat do kontroly a mnohem přesněji rozlišovat, kdy opravdu pomáhám a kdy jen překážím vlastnímu psovi v práci.

Je to nepohodlné. Ale krásně nepohodlné.

Ale ve chvíli, kdy vás vlastní pes přivede na hranici toho, co umíte, a vy si musíte přiznat, že další krok nebude o tom přidat víc kontroly.

Bude o tom naučit se věřit jinak.