Největší lež v kynologii

Ráda bych se s Vámi podělila o pár slov, o pár myšlenek, které se mi honily hlavou po celou dobu, co jsem tvořila toto video. Během těchto pár hodin mi doslova volalo 6 lidí se stejnou otázkou "jak mám psovi zakázat skákání na gauč?... pokníkávání v kleci?..." Je jedno, co si tam dosadíte.

Kam jsme došli a co všechno se muselo stát, že jsme uvěřili jedné z největších lží v kynologickém světě? Příběhem o laskavosti, o odměnách, o tréninku bez konfliktu. Příběhem, který zní krásně. A právě proto mu mnoho lidí uvěřilo.

Ale: Zákaz do výcviku patří. Tečka.

Moderní kynologie stojí v posledních desetiletích na zajímavém paradoxu. Nikdy jsme neměli tolik vědeckých poznatků o chování psů, jejich emocích, stresových reakcích a učení, a přesto se současně rozšířila řada zjednodušených tvrzení, která s realitou pracují velmi volně. Jedním z nejrozšířenějších je přesvědčení, že zákaz jako takový do výcviku nepatří. V některých kruzích se dokonce prezentuje jako etický problém – jako něco, co automaticky poškozuje vztah mezi člověkem a psem. 

Kde se ta lež vzala?

Nevznikla z ničeho. Vyrostla z oprávněné reakce na staré chyby kynologie.

Dlouhá léta se ve výcviku zneužívala síla, tlak, zastrašení i bolest. Věci, které byly prezentované jako "pevná ruka", byly často jen nepochopená agrese člověka převlečená za metodu.

Jenomže jeden extrém vystřídal ten druhý extrém.

A tak jsme se pomalu dostali do bodu, kdy část kynologického světa začala považovat samotnou hranici skoro za morální selhání. Jako by každé "ne" bylo násilí. Jako by zákaz byl automaticky totéž co hrubost a neoprávněné násilí. Jako by bylo možné vychovat psa — živého, silného, instinktivního tvora — jen pomocí souhlasu, přesměrování a managementu.

Já mám pocit, že si spousta lidí ani neuvědomuje, co má doma za psa. Co všechno v sobě ten pes nosí a čeho všeho je schopen. A teď narážím na pozitivní ale i negativní povahu celého problému.

Psi byli a jsou šlechtěni (a měli by být) k tomu, že budou pracovat i za cenu jistého diskomfortu. Proti bordeře se otočí beran a rozhodně to borderku neodradí od práce. Borderka rozhodně není jemné a nedotknutelné plemeno, za které se často prezentuje. Bordera a spoustu dalších plemen v sobě má doslova zakódováno, že komunikuje skrz tlak. A je v tom sakra dobrá. Tlak těla, rychlost pohybu, směr pohledu, fixaci. To všechno jsou jemné niance, které je potřeba znát.

Naštěstí žijeme v době, kdy si každý z nás ještě stále může vybrat, jakou metodu výcviku zvolí a kudy se vydá. Pakliže chce někdo psa učit klid v kleci dva roky, nechť to tak má.

Problém ale vzniká ve chvíli, kdy se z jedné cesty začne stávat morální měřítko pro všechny ostatní.

Co ale odmítám je pocit viny, který každý v nás nosí pokaždé, když se na psa zvýší hlas, pokaždé když se někdo rozhodne přidat do výcviku averzivní pomůcky vč. obojků aj.

A co mě ve finále štve o to víc je, že si někdo vůbec dokáže vyhradit a nakasat ego na tom, že svůj trénink považuje za etický zatímco při používání averziv se automaticky smýšlí jako selhání.

Je zvláštní sledovat, jak snadno se v takové debatě vytratí pokora. Někteří lidé dokážou svůj vlastní trénink prezentovat jako morálně nadřazený a zároveň s velkou jistotou označovat jiné přístupy za neetické. Jako by etika výcviku byla jednoduchá rovnice, kterou lze vyřešit jedním pravidlem.

Jen pro představu položím otázku na velmi konkrétním příkladě z vlastní praxe.

Je etické nechat psa pást cyklisty, běžce, ptáky, stíny (dosaď si co chceš) a nechat frustrovat se každou procházku po dobu 2-3 let pokaždé když vyjdu na sídliště?

A nebo:

Je etické, když psovi jednou a rázně ukážu, že tyhle věci se prostě nepasou a mnohem radši s ním jednou za měsíc vyjedu za trenérm pasení ovcí? Který mě ještě navíc naučít pracovat s tlakem (i s pasáckou holí, kterou budu denně mlátit svého psa, haha).

Etika výcviku totiž nespočívá jen v tom, jaký nástroj použijeme. Spočívá také v tom, jaký život psovi ve skutečnosti umožníme žít. Někdy může být pro psa mnohem spravedlivější jasná hranice a smysluplná práce než dlouhé období neustálé frustrace a neřešeného chování.

Přestaňte svoje psy považovat za chudáky, kteří ke spokojenému životu potřebují 8 různých kongů, odpočívací dečku, 20 metrové vodítka. Přestaňte se shazovat, utápět se v myšlenkách, že on to určitě nezvládne a vymýšlet šílené postupy namísto toho, abyste jednoduše psovi ukázali, že na linku se neleze. Dopřejte mu režim, který potřebuje, strukturovaný jednoduchý trénink bez šedých zón a naplňte mu biologické potřeby. Běžte s ním na pasení. Zajděte s ním na obrany.

Učte se od lidí, kteří dělají reálnou práci. Ne od lidí, kteří sedí u stolu a píšou články na téma, co je nemorální a co je a není etické.