Poslušnost vs reaktivita
Když se poslušnost stane náplastí na problém.
Právě v tomto bodě se podle mě láme největší množství tréninkových plánů. Lidé totiž velmi často začnou používat poslušnost jako řešení emocí.
Pes se bojí jiného psa? Přidáme víc očního kontaktu a práce s pozorností.
Pes se fixuje na podnět? Přidáme povel "k noze".
Pes je nervózní? ... musím pokračovat?
Na první pohled to může fungovat. Pes skutečně sedí, dívá se na člověka a plní zadané úkoly. Jenže otázkou není, co vidíme navenek. Otázkou je, co se odehrává uvnitř.
Pokud se totiž nezmění způsob, jakým pes danou situaci vnímá, často pouze vytvoříme psa, který svou reakci oddaluje nebo potlačuje. Naučí se sérii cviků, které vykonává v přítomnosti podnětu, ale jeho emoční stav zůstává stejný. Jinými slovy – pes stále cítí stejné napětí, stejný stres nebo stejnou nejistotu, jen se naučil mezi tím vším ještě sedět.
To je mimochodem důvod, proč se někteří psi po několika měsících intenzivního tréninku zdánlivě zlepší, ale následně se celý problém znovu objeví. Člověk má pocit, že pes přece všechno umí. Zná povely. Ví, co se po něm chce. Přesto v určité situaci znovu exploduje.
Ve skutečnosti ale často nedošlo ke změně samotného problému. Změnila se pouze forma projevu.
V praxi to vídám poměrně často u psů, kteří dokážou několik minut perfektně chodit u nohy kolem jiného psa. Majitel má pocit, že se problém podařilo vyřešit. Jenže ve chvíli, kdy poslušnost skončí, kdy se pes dostane z pozice nebo kdy se náročnost situace zvýší, začne být najednou vidět, že emoce nikdy nezmizela. Byla pouze překrytá jiným chováním.
To samozřejmě neznamená, že je poslušnost špatně. Naopak. Poslušnost je jeden z nejdůležitějších nástrojů, které ve výcviku máme. Problém nastává až ve chvíli, kdy od ní začneme očekávat něco, co ve skutečnosti neumí.
Poslušnost dokáže ovlivnit chování. Emoce ale musí řešit jiný proces.
Když poslušnost začneme vynucovat
Dalším problémem bývá situace, kdy se člověk snaží prostřednictvím poslušnosti dostat psa pod kontrolu ve chvíli, kdy už se nachází ve vysoké míře stresu nebo emocionální aktivace.
Na první pohled je takový postup pochopitelný. Pes se začíná soustředit na podnět, jeho napětí roste a člověk se snaží získat jeho pozornost zpět pomocí cviků, které má pes dobře naučené. Čím intenzivněji ale pes danou situaci prožívá, tím větší bývá tendence požadovat po něm stále přesnější provedení. Majitel trvá na očním kontaktu, na přesné pozici u nohy nebo na bezchybně provedeném povelu, protože má pocit, že právě tím situaci zvládne.
Jenže z pohledu psa se často odehrává něco úplně jiného.
Jeho nervový systém už v danou chvíli řeší podnět v prostředí. Pes může cítit strach, nejistotu, frustraci nebo vysokou míru očekávání. A právě v tomto okamžiku po něm začínáme požadovat výkon. Místo toho, aby se naučil s danou situací lépe pracovat, dostává se do konfliktu mezi vlastní emocí a požadavkem člověka.
Navenek může všechno vypadat velmi dobře. Pes sedí. Dívá se na psovoda. Plní povely. Pokud bychom ale měli možnost podívat se na jeho skutečný emoční stav, často bychom zjistili, že se nezměnil vůbec. Pouze jsme vytvořili situaci, ve které pes nemá možnost svou reakci projevit.
To je jeden z důvodů, proč někteří psi působí během tréninku velmi stabilně, ale při první větší chybě nebo náročnější situaci reagují stejně intenzivně jako na začátku. Ne proto, že by neposlouchali. Ne proto, že by byli tvrdohlaví. Ale proto, že samotná emoce nikdy nezmizela. Naučili jsme psa vykonávat určité chování v její přítomnosti, nikoliv ji skutečně zpracovat.
Proč může poslušnost reaktivitu dokonce zhoršit
Tohle tvrzení může na první pohled působit kontroverzně. Poslušnost je přece základ výcviku. Jak by tedy mohla problém zhoršovat?
Odpověď spočívá v tom, jakým způsobem je používána.
Pokud je poslušnost postavená jako komunikační nástroj, bývá pro reaktivního psa obrovskou výhodou. Umožňuje nám předávat informace, vytvářet předvídatelnost a pomáhá psovi orientovat se v náročných situacích. Problém nastává ve chvíli, kdy se z ní stane prostředek k potlačování emocí.
Představme si psa, který má negativní asociaci vůči ostatním psům. Pokaždé, když se jiný pes objeví, začne psovod okamžitě vyžadovat pozornost, přesnou pozici u nohy nebo sérii známých cviků. Z pohledu člověka vše funguje. Pes reaguje na povely a problémové chování se neobjevuje.
Jenže mozek psa si během celé situace vytváří vlastní spojení.
Podnět, který v něm vyvolává nepříjemné emoce, se začíná pravidelně objevovat společně s požadavkem na výkon. Jiný pes přestává znamenat pouze přítomnost jiného psa. Začíná znamenat také tlak, omezení pohybu, zvýšené nároky a ztrátu možnosti chovat se přirozeně.
Po několika stovkách opakování se pak může stát něco velmi nepříjemného.
Místo aby se emocionální reakce vůči podnětu snižovala, začne se naopak posilovat. Přesně proto, že se stala součástí nepříjemné zkušenosti.
Právě zde vzniká jeden z největších rozdílů mezi skutečnou behaviorální změnou a pouhým potlačením projevu. Potlačené chování totiž nemusí znamenat změněnou emoci. Pes se pouze naučil, že v přítomnosti určitého podnětu nemá reagovat navenek. To ale automaticky neznamená, že se změnil jeho vnitřní stav.
A pokud se nezmění vnitřní stav, velmi často se dříve nebo později objeví i původní problém.
