5 tipů pro lepší přivolání: proč pes nepřijde na přivolání?
Přivolání není jen povel.
Je to celý systém, který stojí na historii odměn, práci s prostředím, načasování, důsledkem, motivaci, managementu a schopnosti psa odpoutat se od toho, co je pro něj v danou chvíli hodnotné.
Když pes na zavolání nepřijde, často to neznamená, že "moc dobře ví, ale nechce". Mnohem častěji to znamená, že v dané situaci je pro něj prostředí silnější než člověk. Pach, zvěř, jiný pes, pohyb, čichání, hra nebo volný prostor mají v tu chvíli větší hodnotu než návrat zpátky.
A právě tady je potřeba pochopit jednu zásadní věc: Co se stane když pes nepříjde? 99% lidí mu na tuto otázku odpoví.... "no,.. nic? nebo si pro něj dojdu".
Ale skutečně se nic nestalo?
Pes přijde -> Dostává odměnu od majitele.
Pes nepřijde -> Dostává odměnu. Už ne od majitele. Ale z prostředí.
Nepřišel a může dál čichat. Nepřišel a doběhne za psem. Nepřišel a pokračuje ve stopě. Nepřišel a prodlouží si volný pohyb. Nepřišel a získá další vteřiny lovu, průzkumu, sociálního kontaktu nebo svobody.
Z pohledu učení tedy neproběhlo jen "pes mě ignoroval". Proběhla velmi konkrétní lekce: povel od člověka se dá obejít a prostředí za to zaplatí velmi silnou odměnou. To znamená - jaký je důsledek jeho chování? Přece pozitivní posílení, pes je odměněn.
A pokud se to opakuje, přivolání se nezačne samo zlepšovat. Začne se rozpadat. A bohužel, u přivolání jednoduše bojujeme s tím, že naše odměna je buď vždycky zajímavější než ta odměna z prostředí. A nebo mu podmiňujeme reflexní chování.
1. Přestaňte přivolání používat ve chvíli, kdy už nemá šanci uspět
Jedna z nejčastějších chyb je volat psa až ve chvíli, kdy je dávno pryč hlavou. Pes už běží za zvěří, fixuje jiného psa, je pohlcený pachem, loví pohyb nebo je v tak vysoké excitaci, že člověk je pro něj jen vzdálený zvuk v pozadí.
V takovou chvíli často netrénujeme přivolání. Jen testujeme, jestli se náhodou stane zázrak.
Každé neúspěšné přivolání ale něco učí. Pes slyší signál, nepřijde a nic špatného se nestane. Naopak dál získává to, co chtěl. Zůstává v prostředí, pokračuje v činnosti a potvrzuje si, že přivolání nemusí být důležité.
Cesta ven nezačíná silnějším křikem. Začíná lepším načasováním. Volejte psa ve chvíli, kdy ještě může uspět. Kdy podnět teprve registruje. Kdy ještě není v plném běhu, lovu, konfliktu nebo reakci. Kdy je schopný zvednout hlavu, otočit se a přijmout informaci.
Pokud víte, že pes v určité situaci nepřijde, nepoužívejte přivolání jen proto, abyste si znovu potvrdili problém. Nastavte prostředí tak, aby pes mohl uspět.
Management
2. Použijte management dřív, než se nepříchod začne vyplácet
Pokud pes opakovaně nepřichází a prostředí ho za to odměňuje, potřebujeme nejdřív zabránit tomu, aby si tuto strategii dál procvičoval. To neznamená psa zavřít do bubliny nebo mu vzít veškerou svobodu. Znamená to nastavit takové podmínky, ve kterých se přivolání může znovu začít učit správně.
Stopovačka, dlouhé vodítko, lepší výběr prostředí, větší vzdálenost od rušivek nebo trénink v jednodušších situacích nejsou selhání. Jsou to nástroje, které chrání výcvik před dalším rozpadem.
Pokud pustím psa na volno do prostředí, kde vím, že ho nedokážu odvolat od psa, zvěře, cyklisty nebo pachu, nedávám mu svobodu. Dávám mu příležitost znovu si potvrdit, že člověk nemá v těžké situaci žádnou váhu.
Management nám dává možnost znovu nastavit pravidla hry. Pes se neučí, že prostředí získá tím, že člověka ignoruje. Učí se, že cesta k prostředí vede přes spolupráci s člověkem. Podobný princip rozebírám i v článku Poslušnost jako management, protože i u přivolání je rozdíl mezi chytrým řízením situace a tím, že psa necháme opakovaně selhávat.
3. Udělejte z návratu cestu k odměně, ne konec všeho dobrého
Pro mnoho psů přivolání neznamená "pojď ke mně, vyplatí se ti to". Znamená spíš konec. Konec čichání. Konec hry. Konec běhání. Konec kontaktu se psem. Konec volného pohybu. Připnutí na vodítko. Odchod domů.
A potom se divíme, že pes začne váhat.
Pokud návrat k člověku opakovaně bere psovi to, co je pro něj hodnotné, přivolání se bude logicky zhoršovat. Pes se neučí radostně přerušit činnost. Učí se, že člověk je signál ukončení.
Proto potřebujeme velké množství přivolání, která nekončí ztrátou. Zavolám psa, odměním ho a znovu ho pustím čichat. Zavolám ho, sáhnu na obojek a pošlu ho zpátky. Připnu vodítko, ujdu pár kroků a znovu ho vypustím. Zavolám ho od mírné rušivky a jako odměnu mu dovolím se k ní kontrolovaně vrátit.
Tady začínáme používat prostředí chytře. Už není odměnou za ignorování člověka. Stává se odměnou za spolupráci.
Pes se tak učí velmi důležitou věc: návrat k člověku nemusí znamenat konec svobody. Naopak může být cestou, jak se k hodnotným věcem dostat bezpečněji a srozumitelněji.
Odměna vs prostředí
4. Odměna musí konkurovat prostředí, ne jen existovat
Nestačí mít u sebe pamlsek. Nestačí říct veselé "ke mně". Nestačí si myslet, že když pes doma jí, měl by za stejnou odměnu fungovat i venku u zvěře, psů nebo silného pachu.
Odměna musí mít v dané situaci skutečnou hodnotu.
Pro jednoho psa bude nejlepší jídlo. Pro jiného hračka. Pro dalšího společný pohyb, přetahování, možnost pokračovat v čichání, vyhozená odměna do trávy nebo právě kontrolovaný návrat k tomu, od čeho jsme ho zavolali.
Důležité je ptát se: co má v téhle konkrétní situaci pro mého psa opravdu cenu?
Pokud odvolávám psa od ničeho, může stačit obyčejná odměna. Pokud ho odvolávám od pachu, běžícího psa nebo zvěře v dálce, konkurence je úplně jiná. A pokud pes venku jídlo ignoruje, bere ho mechanicky nebo se v prostředí neumí soustředit, často není problém jen v přivolání, ale i v hodnotě odměny a schopnosti psa pracovat za jídlo mimo domov. V takovém případě může dávat smysl vrátit se k základům v kurzu Motivace na jídlo.
Přivolání nemá stát na tom, že pes "by měl". Má stát na tom, že návrat k člověku dává psovi v jeho světě reálný smysl.
5. Trénujte odpoutání, ne jen běh k člověku
Nejtěžší část přivolání často není samotný návrat. Nejtěžší část je odpoutání.
Pes musí opustit pach, pohyb, zvěř, jiného psa, hru, prostor nebo vzrušení. Musí přerušit něco, co je pro něj v tu chvíli hodnotné, a zvolit člověka. Proto nestačí trénovat přivolání jen jako technický doběh na povel. Potřebujeme budovat schopnost psa pustit prostředí z hlavy.
To znamená trénovat reakci na jméno, otočení hlavy, změnu směru, přerušení čichání, návrat z mírného vzrušení a schopnost vnímat člověka i venku. Ne až ve chvíli, kdy je pes na hranici svých možností, ale v situacích, kde ještě může přemýšlet.
U reaktivních psů je tohle obzvlášť důležité. Pes často nepřijde ne proto, že by nikdy neslyšel povel, ale protože je už uvnitř reakce. Fixuje psa, člověka, kolo nebo běžce a jeho nervový systém jede úplně jiným směrem. V takovém případě neřešíme jen přivolání, ale celkovou schopnost psa odpoutat se od spouštěče. Pokud chcete lépe pochopit, kdy už nejde jen o běžnou rušivku, ale o reaktivitu, doporučuji článek Co je to reaktivita a jak poznat, že už řešíme problém.
A pokud je pro vašeho psa problém právě odpoutání od psů, lidí, pohybu nebo prostředí, podrobně se tomu věnujeme v on-line kurzu Reaktivita.
Další praktické ukázky, tréninkové rozbory a videa z běžného výcviku najdete na HeroHero Karino. Pokud se chcete učit naživo, aktuální semináře, tábory a přednášky najdete v sekci výcvikové akce.
Protože dobré přivolání není jen o tom, že pes přijde.
Je o tom, že se dokáže vzdát něčeho hodnotného, protože návrat k vám má v jeho světě ještě větší smysl.