U reaktivních psů se velmi často objevuje představa, že problém vyřešíme tím, že psa naučíme víc poslouchat. Že mu zlepšíme poslušnost. Že když bude umět chodit u nohy, sednout si na povel, lehnout si, otočit se, zůstat na místě nebo se na člověka podívat, přestane řešit psy, lidi, auta, kola, děti, běžce nebo cokoli dalšího, co ho v běžném životě spouští.

A já chápu, proč tahle představa vzniká. Poslušnost dává člověku pocit kontroly. Pes je v pozici. Pes jde vedle nohy. Pes sedí. Pes mlčí. Pes se nehází na konec vodítka. Zvenku to může vypadat jako vyřešený problém, protože chování, které bylo dřív vidět a slyšet, najednou na chvíli zmizí.

Jenže právě tady se velmi snadno spleteme.

Pes může být ovladatelný, a přesto nemusí mít reaktivitu skutečně vyřešenou. Může jít u nohy a přitom uvnitř pořád vařit. Může ležet na místě a přitom fixovat návštěvu tak intenzivně, že jen čeká na první příležitost vystřelit. Může na povel odvrátit hlavu, ale jeho tělo, dech, napětí a návrat po skončení povelu nám jasně ukazují, že spouštěč pořád nezvládá.

To neznamená, že poslušnost je zbytečná. Naopak. U reaktivních psů je často velmi důležitá. Jen nesmíme čekat, že sama o sobě vyřeší příčinu problému.

Poslušnost řídí chování. Reaktivita se odehrává hlouběji.

Když psa učíme poslušnost, učíme ho konkrétní chování na konkrétní signál. "K noze" znamená zařadit se do určité pozice. "Sedni" znamená sednout. "Místo" znamená odejít na dané místo a zůstat tam. "Otoč" znamená změnit směr. V principu je to stejné, jako když psa učíme otočku, packu, popros nebo jakýkoli jiný cvik. Pes slyší signál, provede naučené chování a za určitých podmínek za něj dostane nějaký důsledek.

To je velmi užitečné. Ale pořád se bavíme o chování pod povelem.

Reaktivita je jiná vrstva problému. Reaktivní pes nereaguje jen proto, že "neposlechl". Často reaguje proto, že v určité situaci nezvládá podnět, vzdálenost, frustraci, strach, tlak, očekávání, pohyb, konflikt nebo vlastní excitační stav. Někdy je za reakcí nejistota. Někdy naučená strategie. Někdy lovecký nebo pastevecký vzorec. Někdy dlouhodobé přetížení. A velmi často kombinace více věcí najednou.

Pokud si nejste jistí, kde končí běžné chování a kde už začíná problém, doporučuji nejdřív pochopit samotný pojem reaktivita. V článku Co je to reaktivita a jak poznat, že už řešíme problém rozebírám, jak může reaktivita vypadat v praxi a proč nejde jen o psa, který "štěká na psy".

Poslušnost nám tedy může pomoct situaci řídit, ale nemusí změnit to, co se v psovi skutečně děje. Pes se může naučit, že když vidí jiného psa, má jít k noze. To je skvělé. Ale pokud uvnitř pořád prožívá obrovský tlak, strach nebo frustraci, máme zatím naučený způsob, jak reakci udržet pod kontrolou. Nemáme nutně psa, který daný podnět opravdu zvládá.

Poslušnost u reaktivního psa často funguje jako management. A management není sprosté slovo. Je to důležitá součást práce s problémovým chováním, protože nám pomáhá zabránit tomu, aby pes opakovaně padal do reakcí, upevňoval si nevhodné strategie a dostával se do situací, které jsou pro něj i pro okolí zbytečně těžké nebo nebezpečné.

Když psovi řeknu "k noze" při míjení jiného psa, můžu lépe řídit jeho pozici, tempo a vzdálenost. Když použiju "otoč", můžu odejít ze situace dřív, než pes spadne do výbuchu. Když psa pošlu na místo při příchodu návštěvy, můžu zabránit tomu, aby okamžitě běžel ke dveřím a začal kontrolovat prostor. Když pes umí čekat u kufru auta, nevystřelí ven v momentě, kdy se otevře víko.

To všechno má hodnotu.

Jenže pořád je to řízení situace, ne automaticky vyřešení příčiny. Pokud po uvolnění z povelu pes okamžitě znovu vyletí, fixuje, štěká nebo se vrací do stejného problému, pak poslušnost fungovala jako poklička. Pomohla nám udržet chování pod kontrolou, ale neznamená to, že se změnila jeho vnitřní odpověď na spouštěč.

A právě tady se často zamění ovladatelnost za skutečný posun.

Pes jde u nohy. Ale co se děje uvnitř?

Představme si psa, který vyjíždí na jiné psy. Majitel ho začne učit chůzi u nohy a po nějaké době dokáže projít kolem psa bez štěkání. Na první pohled to vypadá jako obrovský úspěch. A úspěch to opravdu je.

Záleží ale na tom, co vidíme na psovi.

Pokud pes podnět zaregistruje, dokáže se vrátit hlavou k člověku, tělo má měkčí, dýchá, přijímá informaci, projde kolem a po skončení situace se rychle vrací do normálu, pravděpodobně se posouváme správným směrem. Pokud ale pes drží pozici jen proto, že je pevně pod povelem, zatímco tělo má tvrdé, koutkem oka fixuje spouštěč, zadržuje dech, odmítá odměnu nebo po uvolnění okamžitě vystřelí, pak jsme pravděpodobně zvládli hlavně vnější chování.

A to není málo. Jen to není konec práce.

Skutečné zlepšení reaktivity se nepozná jen podle toho, že pes dokáže projít kolem spouštěče pod povelem. Pozná se podle toho, že se mění jeho první odpověď na podnět. Že se rychleji odpoutá. Že méně tuhne. Že nepotřebuje tak silnou kontrolu. Že se po náročné situaci rychleji vrací zpátky do normálního stavu. Že se v přítomnosti spouštěče neučí jen "držet hubu a krok", ale opravdu začíná situaci lépe zpracovávat.

V důsledku jde totiž o to, že management je prostředek, který nám pomáhá měnit emoce, které pes při dané akci cítí. Když jsem schopná psa zmenežovat včas, čímž pádem nedojde k posilování starého chování, už to samo o sobě je úspěch. Mění se totiž emoční vzorec a pes začne postupně získávat dojem, že k výsledku, kterého chce dosáhnout, lze dojít i jinak než jenom výbuchem.

Pokud chcete pracovat nejen s tím, aby pes pod povelem nějak prošel kolem spouštěče, ale aby se postupně měnila jeho celková odpověď na prostředí, přesně tomu se věnujeme v on-line kurzu Reaktivita.

Návštěva doma: pes je na místě, ale problém pořád žije

Další typická situace je návštěva. Pes štěká u dveří, blokuje prostor, skáče, hlídá, kontroluje pohyb lidí nebo je natolik přetížený, že nedokáže přítomnost cizího člověka v bytě zvládnout. Majitel ho naučí povel "místo" a pes se na povel odebere na pelíšek.

To může být výborný začátek. U některých psů dokonce nutný. Místo dá situaci rámec, sníží chaos a pomůže člověku převzít řízení prostoru.

Ale pokud pes na místě leží ztuhle, štěká, kňučí, fixuje návštěvu, reaguje na každý pohyb a po uvolnění okamžitě vyrazí kontrolovat člověka v bytě, pak samotný povel problém nevyřešil. Pes je fyzicky tam, kde ho chceme mít, ale mentálně je pořád uvnitř konfliktu.

V takové situaci nestačí opakovat "místo" tvrději a déle. Potřebujeme pracovat s tím, co pro psa návštěva znamená, jakou roli má v domácnosti, jak je nastavený prostor, kdy se zapíná do kontroly, jak pracujeme se vzdáleností, odměnou, tlakem, hranicemi a tím, jestli pes vůbec chápe, že návštěvu nemusí řešit on.

Právě proto je u některých reaktivních a frustrovaných psů důležité řešit nejen poslušnost, ale i roli outletu a biologického naplnění potřeb.

Kdy poslušnost pomáhá a kdy jen maskuje problém

Poslušnost pomáhá ve chvíli, kdy psovi dává jasnou strukturu, bezpečný rámec a lepší možnost zůstat v kontaktu s člověkem. Pomáhá, když je propojená s prací pod prahem, vhodnou vzdáleností, odměnou, tlakem, managementem, biologickými potřebami a pochopením příčiny chování.

Začne ale problém maskovat ve chvíli, kdy se spokojíme s tím, že pes navenek drží pozici, zatímco uvnitř je pořád na hraně výbuchu. Maskuje problém, když pes funguje pouze pod povelem, ale bez něj okamžitě padá zpět do reaktivity. Maskuje problém, když člověk zamění ticho za pohodu, ztuhnutí za klid a fyzickou kontrolu za skutečné zvládnutí situace.

Pes, který není reaktivní, by neměl na běžné spouštěče vybuchovat jen proto, že zrovna nedostal povel. Pokud pes nereaguje pouze ve chvíli, kdy je pod povelem "k noze", "lehni", "místo" nebo pod silnou kontrolou člověka, neznamená to, že máme vyřešenou reaktivitu. Znamená to, že máme naučený způsob, jak ji v určitých situacích řídit.

A to je dobrý začátek. Ale není to cíl

U reaktivních psů potřebujeme vedle klasických povelů budovat několik dalších vrstev. Pes se musí učit orientaci na člověka v prostředí, práci s frustrací, schopnost odpoutat se od podnětu, lepší reakci na tlak, bezpečný odchod ze situace, změnu očekávání a postupně také větší emoční neutralitu vůči věcem, které ho dřív odpalovaly.

U těžších případů, kde reaktivita výrazně zasahuje do běžného života, je pes fyzicky špatně zvládnutelný nebo se problém dlouhodobě nedaří posunout, může být vhodné řešit intenzivnější formu pomoci v rámci internátního výcviku. Internát ale není zázračná oprava psa bez práce majitele; největší smysl má ve chvíli, kdy se změny následně přenesou zpět do každodenního života.

Zároveň musíme řešit celý systém života psa. Reaktivitu výrazně ovlivňuje spánek, míra stresu, biologické naplnění potřeb, práce s excitací, historie posilování, každodenní management a to, kolikrát týdně si pes reaktivní chování znovu procvičuje. Pes, který každý den desetkrát vyletí na plot, pětkrát se utrhne na vodítku a večer ještě hlídá okno, se neučí jen během cíleného tréninku. Učí se celý den.

Proto nestačí mít krásnou poslušnost jednu hodinu týdně. Potřebujeme měnit vzorce, které se odehrávají v běžném životě.

Poslušnost nám může dát volant. Ale pokud nechápeme, co se děje pod kapotou, budeme pořád jen silou držet směr, místo abychom skutečně změnili systém, který psa znovu a znovu žene do reakce.

Co si z toho odnést

Poslušnost není zbytečná. U reaktivních psů je často velmi důležitá, protože pomáhá vytvořit strukturu, bezpečí a ovladatelnost v situacích, které by jinak byly chaotické. Problém nastává až ve chvíli, kdy si ji spleteme s řešením samotné reaktivity.

Pes, který jde u nohy kolem spouštěče, může být na dobré cestě. Ale také může být jen dobře řízený pes, který uvnitř pořád bojuje se stejným problémem. Rozdíl poznáme podle toho, co se děje s jeho tělem, emocí, schopností odpoutání, návratem do normálu a tím, jestli se jeho reakce mění i mimo přímý povel.

Pokud chcete jít do tématu víc do hloubky, můžete pokračovat přes on-line kurz Reaktivita, objednat se na individuální lekci problémového chování nebo sledovat další tréninkové rozbory a proměny psů na HeroHero Karino.

Reaktivitu nevyřešíme tím, že psa naučíme víc povelů. Vyřešíme ji až ve chvíli, kdy pochopíme, proč pes reaguje, co si ze situací odnáší a jak ho naučit jinou odpověď na svět.